2. Snění - Téměř jako pták
Již když se Saraswati probouzela, cítila, že něco není v pořádku. Nebo spíše by cítila, kdyby si uvědomovala, že pouze sní. Protáhla si hezky záda, pořádně, aby slyšela uspokojivé praskání mezi obratli. Poté se postavila a pokračovala s tlapkami, nechce si přece nic natáhnout a je před ní náročný den. Opravdu si musí dneska něco ulovit. Měla chuť na nějakou delikatesu, ovšem tento les jí příliš možností nenabízel. Nevadí, však ona už si nějak poradí.
Olízla si čumák a s ptačí elegancí skočila z větve borovice, na které strávila noc. Jak letěla vzduchem, srst jí rudě zářila ve vycházejícím slunci. Tmavší pruh na jejích zádech skoro připomínal oheň, všimla si s úsměvem. Jen kdyby neměla v kožichu zabodané jehličí, to by bylo fajn. Zkušeně přistála na větvi blízkého stromu a pevně se drápy držela, dokud se nepřestala houpat. Pak se posadila a opatrně si nečistoty ze srsti vybrala. Musí přece vypadat k světu, i když se jen chystá lovit - jak se říkávalo u ní doma: "Když brát životy, tak jen se stylem." A ona hodlala žít dle těchto slov navzdory vzdálenosti, která ji dělila od teplých písků její domoviny.
Když měla kožíšek čistý, skákala dál. Z větve na větev, ignorujíce vyplašeně utíkající veverky i ptactvo, které ochotně opouštělo svá hnízda. Jaké jen měli štěstí, že zrovna neměla chuť na vejce - no což o to, ona by si i dala, ale víte, jak špatně se to dostává z kožichu? Ne, děkuji. Nenechala si však tímto omezením kazit náladu. Naopak, cítila se skvěle. Vítr jí čechral srst a všechny její trable byly zapomenuty, soustředila se pouze na preciznost svých skoků. Zbožňovala ten adrenalin. To napětí - podaří se to? Nebo ne? Spadne a poláme si všechny kosti? Nevěděla a právě vtom spočívalo to vzrušení. Celá se chvěla, jak znovu bezchybně přistála na větvi, tentokrát výše, než byla ta předchozí. Nějak začala být hravá. Jako malé lišče skákala z místa na místo bez jediné vrásky starostí na tváři. No co, když jí to podklouzne, je velká šance, že prostě zemře a co ona s tím. Radši si to teď užije, dokud má náladu.
Skákala výš a výš, příliš blízko k slunci stejně jako Ikaros na svých voskových křídlech. Stála v koruně nejvyššího dubu v lese. V této výšce už ani pupeny nerostly v tak hojné míře. Užívala si výhled na své království - dočasné, než se přesune zase dál. V ranním slunci, kdy z něj ještě stoupala pára, vypadalo přímo kouzelně. Šťastně si povzdechla. Jen kdyby tak ještě měla křídla. Zatím si však vystačí se svými krásnými nožkami a šikovnými packami, které vždy udrží balanc. Tak se opět vydala blíže ke konci větve.
Muselo to přijít, bylo to jen otázkou času. Štěstí pokoušela už dost dlouho.
Odrazila se a větévka se pod ní zlomila s tichým křupnutím, které však, přes své překvapené vyjeknutí neslyšela. Vlastně neslyšela už nic, jen proudění větru kolem svých uší, jak se propadala víc a víc. Menší větve se jí lámaly o páteř, až si vyrazila dech. Nebe se vzdalovalo z dosahu jejích tlapek, ale ona se po něm stejně marně natahovala. Vtom si však řekla: Musím čelit své smrti, ne se od ní odvracet jako zbabělec. A tak se ve vzduchu hbitě přetočila a padala jako kočka, kdyby kočku někdy viděla padat, se všemi tlapkami propnutými, jako by snad mohla svůj pád zmírnit.
Země už byla téměř na dosah. Už cítila pach spadaného jehličí a bahna.
A vtom...
Její tlapky nenarazily na tvrdou půdu. Místo toho se její drápy zabodly do poddajného masa laně.
Zavrtěla hlavou, zamrkala. Vždyť to nebylo možné! Avšak vskutku... žila. Dýchala, cítila, jak klouby protestovaly tomu nárazu, byť nijak tvrdému a cítila, jak se pod ní její budoucí oběd vzpíná a křičí o pomoc. Zlato, myslíš, že teď mi utečeš? Olízla si čumák a otevřela tlamu. Tesáky zajely do svalů, žil a tepen a laň pod ní ochabla. Dneska to bude dobrý den.