1. Snění - Požehnání

Saraswati jako už tolikrát bloudila pouští. Horký vítr jí čechral srst a písek pálil do polštářků na tlapkách, nevadilo jí to, přeci jen zde žila celý svůj život a byla tak zvyklá. Navíc se jí líbilo být jen tak sama se svými myšlenkami. Vědět, že i když je pobyt v poušti nebezpečný, ona se může sama na sebe spolehnout. Její rodina a zbytek lišek byli pár stovek metrů daleko, takže by se dokázala vrátit, kdyby bylo třeba, ale prozatím jí izolace vyhovovala. Koukala na nádherně modrou oblohu, písečné duny na obzoru a užívala si teplé paprsky slunce prohřívající jí srst.

Avšak i liška zvyklá na horko a sucho pouště dostane po čase žízeň a pro Saraswati nastal ten čas teď. Naštěstí věděla, že poblíž leží malá oáza a tak její tlapičky začaly směřovat právě tím směrem. Netrápila se tím, že se vzdaluje od svého území, koneckonců jejich pověst sahala daleko, mohla by jít dny a týdny a nečelila by nebezpečí či snad riziku, že ji někdo napadne. Zde bylo její slovo zákon, ba co zákon, přímo slovo boží. Již cítila vláhu malého jezírka a pospíšila si za tím vítaným ochlazením.

Stála na břehu a hltavě polykala studenou vodu. Měla kolem sebe malé publikum lišek všeho věku, které se také potřebovaly zchladit, napít a odpočinout si, avšak dělaly, že na ni nezírají. Spokojeně se usmála a olízla si čenich od zbytku vody. Chtěla se na chvilku natáhnout ve stínu, aby se jí čumák nespálil, když vtom před ní přiběhlo malé liščátko. Sahalo jí sotva po hrudník a mělo barvu písku s černými tečkami na tlapkách. Matka jej volala zpátky k ní, neopovažujíc se přistoupit blíže k Saraswati, ale to mrně ne a ne poslechnout. Místo toho se na lišku stojící nad ním usmálo a začalo se jí motat kolem tlapek, lísající se k její hebké srsti.

"Ale, ale maličká, copak tě maminka nenaučila, jak se máš chovat?" usmála se na malou lištičku vřele. Měla výjimečně dobrou náladu a lišče bylo opravdu malé, nemělo smysl se rozčilovat, obzvláště když jí mládě nedělalo nic zlého. Navíc to koneckonců je samička a její mateřský cit se sem tam ozval. Najednou se na ni lišče zazubilo a otevřelo tlamičku.

A z té mu začali vylézat hadi.

Pestrobarevní plazi se začali vlnit na písku kolem Saraswatiných tlapek, někteří z nich se jí také omotávali vzhůru k tělu. Překvapením stála jako socha a nechala je. Lištička zatím začala kašlat a plakat a utíkala poslušně k mamince, vystrašená k smrti, zatímco na ni ostatní koukali se spadlými čelistmi. Stal se totiž zázrak. To malé vyplašené lišče ještě ani netušilo, jaké pocty se jí dostalo, avšak každá dospělá liška to věděla. Začali se klanět hadům omotávajícím se kolem těla lišky s černou maskou - a spolu s nimi také jí. Nari své následovníky často nenavštěvovala.

Saraswati stále stála na místě, nyní již uvolněná, s hlavou mírně sklopenou na znamení díku. Přijímala požehnání, které ji bohyně udělila. Šupiny hadů krásně klouzaly po její srsti a ona děkovala za tuto čest. Trpělivě čekala, až se plazi usadí na jejích zádech a teprve poté se rozešla směrem, který ji hadi šeptali jejich sykavým jazykem.